Esej: Demokracie za třicet korun

Když generace mých rodičů a prarodičů stála na Václavském náměstí a zvonila klíči, nebyl jsem ještě ani na světě. Do demokracie jsem se narodil a už mi asi nikdo z podvědomí nevykrojí pocit, že svoboda projevu a politického názoru je něčím, co zde bylo odjakživa. Po dvacetileté zkušenosti si však Češi musí položit zásadní otázku - k čemu bylo dvacet let svobody?

Od listopadu 1989 uplynulo dvacet let - právi tolik, aby bylo na pooadu dne hodnotit naši mladou demokracii.

„Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina z nás obává.“ - George Bernard Shaw

Pamatuji se, že jsem vyrůstal na Klausovi se Zemanem v komiksu Zelený Raoul, vhazoval za rodiče lístky do volebních uren a každou neděli poslouchal politické debaty v televizi. Užíval jsem si, že jsem první generace dětí, která nezažila totalitní režim, a poslední, která od svých rodičů uslyší o diktatuře proletariátu z první ruky.

Česká svoboda letos vstoupila do dvacátého léta života. Je zde důvod slavit, nebo bude lepší s oslavami počkat až na opravdovou dospělost? V porovnání s ostatními státy západního světa je naše demokracie stále ještě mladá, jedná se téměř o batole. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že první republika, pro mnohé stále vzor vyspělé demokracie, se dvaceti let ani nedožila.

Jaká je tato mladá dívka, která své dvacetiny slaví v době ekonomické a zčásti i morální krize? Jaká bude její budoucnost ve světě, který se v posledních dvaceti letech změnil k nepoznání? Nejprve je potřeba otevřít album zašlých fotografií z dob, kdy byla česká demokracie ještě dítětem.

Obraz první: ideály a ideje prvotních let
Při podrobnějším zkoumání událostí po Sametové revoluci musíme konstatovat, že se ideály listopadu 1989 v první polovině 90. let velmi rychle vytratily. Názorově rozmělněné Občanské fórum brzy po revoluci nahradily strany západoevropského střihu, které se z jednotlivých myšlenkových proudů listopadové a federativní éry vyčlenily. Václav Havel, bezpochyby hlavní symbol listopadového převratu, se stal prezidentem a jeho vliv na každodenní politiku se umenšil. Nárůst moci naopak zaznamenaly proudy profesionálních politiků z řad lidí, které revoluce vyzvedla až na samý vrchol nově utvořené pyramidy. Intelektuálové ustoupili do pozadí a skončilo první období české demokracie.

Příchodem Občanské demokratické strany začalo období idejí. Demokracie bylo podle parlamentních stran již dosaženo, ústavní zákony schváleny a federace rozbita. Nyní bylo na pořadu dne přetvořit stát ku obrazu svému. Každá parlamentní strana má svůj vlastní náhled na význam slova svoboda, prvního pokusu o dokončení procesu liberalizace České republiky se chopila ODS v čele s Václavem Klausem.

Vrcholné období liberalizace přichází s takzvanou kupónovou privatizací. Lidé si byli ochotni utáhnout opasky díky příslibu, že pár let relativní stagnace bude po určité době nahrazeno prosperujícím obdobím, během kterého doženeme západoevropské státy. Rychle a překvapivě nabytá svoboda vedla některé skupiny obyvatelstva k tomu, že těmto vzdušným zámkům uvěřili, byli stále plní ideálů a touhy po lepších zítřcích. Jiné skupiny rychle využily nedostatků v české legislativě a dosáhly pohádkového bohatství. Nastal velký mejdan první poloviny 90. let.

Dříve státní podniky byly bleskově prodány soukromníkům, kteří často ani nevěděli, jakou zodpovědnost do svých rukou dostali. Tisíce lidí se nadchly možností laciného výdělku a mohutně investovaly do podílových fondů, které nabízely astronomické zisky v horizontu několika let. Znechucení ze čtyřiceti let komunistické diktatury si voliči vybíjeli na levici obecně, pravicové strany získávaly dlouhodobě vysoké podíly ve volbách a myšlenky na jakoukoliv regulaci trhů byly brány pomalu jako kacířské a revizionistické.

Po velkém mejdanu ale přichází nepříjemný stav, obecně zvaný kocovina.

Obraz druhý: kocovina české demokracie
Vývoj ve druhé polovině 90. let ukázal, že to se svobodou nebude tak snadné. Podílové fondy a malé banky se hroutily jako domečky z karet, lidé přicházeli o své úspory a jestřábi českého průmyslu často stanuli před soudem za daňové podvody a zpronevěry. Během osmi let dokázala pravice zprofanovat termín „ekonomická svoboda“ a zostudit liberalismus jako takový.

Na tahu byla levice. Voliči ztratili víru v neregulovaný trh a dali svoji důvěru postupně v letech 1996 – 1998 mohutně posilující straně Miloše Zemana. Dalších osm let zde vládla sociální demokracie, která sice vrátila víru lidí v ekonomiku státu (hrubý domácí produkt rostl rekordním tempem), zničila však důvěru v politiku obecně.

Stačí zmínit tři jména: Kavan, Svoboda, Gross.

Česká veřejnost nabyla v 90. letech dojmu, že pravicové strany létají na mráčku podvodníků z řad průmyslových magnátů. Za vlády sociální demokracie se k tomu přidal pocit, že i levicové strany jsou propojeny s lumpy. Stanislav Gross se dostal na samotný parnas moci, ani to mu však nestačilo a snažil se navíc z nabyté moci vytěžit co nejvíce. Neuvědomil si, stejně jako mnoho dalších politiků, že se situace oproti létům devadesátým změnila. Nad čím média a veřejnost zamhouřila oči tehdy, nebylo už v době puberty naší demokracie tolerováno.

Mnoho občanů si uvědomilo, že největším nebezpečím pro demokratický stát nejsou extremistické strany a hrozba návratu totalitního režimu, ale samotní politici a korupce. Jakmile v rozhodování veřejných činitelů hrají roli peníze, je samotný princip demokracie pošlapán a nastupuje elitářský režim, na který nemají obyčejní lidé jakýkoliv vliv. Stanislav Gross se nedopustil nikterak ohavného zločinu, jednoduše jenom nedokázal vysvětlit původ peněz, za které si pořídil luxusní byt.

Od chvíle, kdy Gross podává na jaře 2005 demisi, můžeme mluvit o konci druhé fáze vývoje České republiky. Politici dokázali během šestnácti let naprosto zničit svoji pověst v očích veřejnosti. Díky Grossově kauze dnes jakékoliv podezřelé chování ústavních činitelů vyvolává spekulace o jejich zkorumpovanosti a prolhanosti. Lidé ztratili v březnu 2005 poslední zbytky víry ve slušnost politiků a utužil se jejich pocit, že lumpy a podvodníky let devadesátých nahradili neschopní korupčníci z řad sociální demokracie.

V žádném případě však přehlídka figurek české demokracie neskončila. Na řadu přichází třetí část programu - populisté.

Obraz třetí: populismus jako třetí cesta
Dnešní společnost je dvacet let po revoluci formována především populistickým chováním parlamentních stran. Jak řekl Winston Churchill: „Největším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem.“ Už to nejsou ani ideály, ani ideje, které formují chování politiků. Průzkum veřejného mínění je pro parlamentní elitu tím nejdůležitějším ukazatelem v rozhodování. Mezi partajemi neexistuje relevantní diskuse, z politiky se téměř vytratily argumenty. Stále více politiků se snaží těžit z prázdných hesel a vyčpělých afér. Kolikrát se levicoví politici uchýlí ke kritice kupónové privatizace, tolikrát jim to pravicoví lídři vrací v podobě údajné hrozby návratu komunistické totality.

Nejvýraznějším symbolem populismu jsou třicetikorunové poplatky u lékaře, které musí čeští pacienti platit od ledna 2008. Ačkoliv se strany víceméně shodly na potřebě upravit systém jejich vybírání a ukázalo se, že jsou esenciální součástí ozdravení českého zdravotnictví, stále se jako přízrak táhnou všemi možnými stranickými materiály sociální demokracie. Není se čemu divit, ze třiceti korun se navzdory snaze ministra Julínka stal symbol posledních let – symbol „velké zdravotnické loupeže“ a takzvané Topolánkovy vlády. Sociální demokraté se jako správní populisté okamžitě chopili příležitosti a z pravice díky třiceti korunám udělali fackovací panáky.

Rukojmím politiků jsou i Benešovy dekrety. Dvacet let po pádu železné opony Česká republika stále udržuje při životě zákonná opatření, které fakticky amnestují masové vrahy a zloděje a kryjí bezpráví, učiněné na bezbranném obyvatelstvu. Dokud bude v naší zemi existovat podobný zákon, nelze mluvit o demokracii a svobodě, protože jsme po komunistické diktatuře přejali jeden ze stěžejních zákonů. Zde opět úřaduje populismus. Mnoho občanů stále vidí v Benešových dekretech důkaz českého vítězství nad nacismem, někteří samozřejmě také právní normu, která jim přiznává majetky, zabavené našim německým spoluobčanům.

Parlamentní elita České republiky se dvacet let po revoluci naučila nebezpečnému zlozvyku. Díky bezbřehému populismu vyhrávat jedny volby za druhými. Jde však o život na dluh. Politici se svými projevy bez obsahu a gesty bez významu potápějí stále hlouběji. Snižující se volební účast a v poslední době již pravidelný úspěch nových stran (které však nakonec skončí ve stejném bahně jako ostatní partaje) je jenom předehrou změn, které politickou scénu čekají v dalších letech.

Dvacet let svobody k čemu?
Společnost si na tu naší svobodu zvykla. Máme právo volební, kdy je náš hlas započítán do demokraticky vedených voleb bez nebezpečí zfalšování, existují práva svobodného projevu a shromažďování, které nám umožňují bez obav vyjádřit svůj názor. Každý rok cestujeme do zahraničí bez nutnosti prokázat se výjezdní doložkou, zpátky můžeme kromě drog dovézt téměř cokoliv. Nikdo nám do bytů neinstaluje štěnice a jakýkoliv spor s jiným občanem můžeme vyřešit poměrně bez problému u soudu.

Známý citát z Orwellovy knihy 1984 říká: „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“ Tak tomu ale není, protože svoboda není žádným finálním stavem společnosti, svoboda se neustále vyvíjí a tato rovnice je potřeba pouze pro tu základní svobodu, se kterou se ale nesmíme spokojit.

Svoboda se snoubí se slušností, kterou naše společnost postrádá. Příkladem jsou například svazky Státní bezpečnosti, které téměř každý měsíc kdosi otevře a vyhrabe z nich nicneříkající hlášení, která o občanu A (který je mimochodem mediálně známý a vážený) říkají v principu asi to, že přislíbil nějakému příslušníku spolupráci. Nikdo se občana A neptá na to, jak to tehdy ve skutečnosti bylo. Možná, že občana B svými hlášeními poškodil, možná také ne. Elementární slušnost by v demokratické zemi velela věc přezkoumat, v České republice to však takto nefunguje.

Dalším příkladem budiž jakási diktatura reklamy. Propagandistické masáže, kterými totalitní komunistický režim své občany pronásledoval, nezmizely, jen se transformovaly v propagandu prostřednictvím reklam. Již to není tyranská garnitura, která ovlivňuje myšlení občanů, nyní jsou to reklamní agentury, nadnárodní korporace a jejich marketingová oddělení. Ať si to přiznáme nebo ne, jsme rukojmími globalizace a podprahové reklamy. Jsme ochotni konzumovat nezdravě za menší peníz, ale jsme ochotni si připlatit za pochybnou kvalitu, kterou zakrývá známá (potažmo prestižní) etiketa. Důkazem tohoto jevu budiž dokumentární snímek Víta Klusáka a Filipa Remundy nazvaný příznačně Český sen. Každý by si při sledování tohoto dokumentu měl uvědomit, že svoboda projevu kterou jsme nabyli, je vykoupena nesvobodou rozhodování v supermarketu.

A hned v závěsu za marketingem komerčním útočí marketing politický. Volební štáby politických stran se nezabývají otázkou, jak přitažlivě a srozumitelně přiblížit občanům svůj volební program, nýbrž hledají způsob, jak zdiskreditovat a zostudit své oponenty. Na čelná místa kandidátních listin nejsou prosazováni zkušení a schopní lídři, ale mediálně „prodatelné“ tváře s nulovou či pochybnou politickou minulostí.

Demokracie jako bohatství
Poslední dobou se jistě mnohým obyvatelům honí hlavou myšlenka na budoucnost. Přežije česká demokracie dalších dvacet let? Nebude zničena další vlnou federalizace Evropské unie či extremismem, kterému v poslední době dopřává sluchu stále více spoluobčanů?

Je důležité si zvyknout na turbulentní změny ve společnosti, které ve velké míře přicházejí zvenku. Pro mnohé to je problém, po čtyřicet let byla hranice státu obehnána dráty a my jsme si tu pěstovali jakousi českou kulturu v atmosféře strachu a normalizační „nehybnosti“. Chovali jsme se všichni stejně, nikdo víceméně nevybočoval. Tento přístup jsme si víceméně udrželi i během devadesátých let, kdy se společnost ještě stále uzavírala před vnějším světem.

Češi si po staletí žili na svém malém území uprostřed Evropy, nikam neexpandovali, na kolonizaci vlastního území si dokonce přizvali své německé sousedy. Vždy se nejvíce strachovali o to, aby se v evropském kontextu neztratili, aby si udrželi svoji národní identitu. Známý citát předního nacistického činitele říká, že Češi se dají ohnout, nikoliv však zlomit. Je to pravda. Kdykoliv jsme se ocitli v ohrožení, použili jsme krunýř, který nás zatím nikdy nezklamal.

V současné chvíli už si nemusíme chránit samotné bytí, musíme se však připravit na ochranu práv, kterých jsme v průběhu let od Listopadu dosáhli. Tím v žádném případě nemyslím ochranu proti nařízením Evropské unie, kterou se výše zmínění populisté často ohánějí. Mluvím o ochraně proti extremismu a populismu, které jsou společně s korupcí největšími nepřáteli naší mladé demokracie.

Nesmíme dovolit, aby třicet korun, vajíčko ani problematika menšin jakkoliv ohrožovaly naší víru ve svobodu a svébytnost. Demokracii si musíme hýčkat.