Jedině sjednocená Evropa je zárukou míru

Stovky a tisíce stránek už byly popsány o ekonomickém zázraku zvaném Evropská unie, přední analytici a ekonomové se již několik desítek let předhánějí ve chvále sjednoceného a svobodného trhu, který Brusel svým členům nabízí. Je to bezpochyby pravda, navzdory tvrzení zarytých euroskeptiků a samozvaných všeználků Česká republika na vstupu do Evropské unie vydělala.

Celý proces integrace naší země do struktur sjednocené Evropy bude za několik let završen přijetím eura jako národní měny. Již nebudeme osamělou bárkou na klidné řece, budeme schopni vplout na otevřené moře, kde nás bude chránit jednotná měna, v tomto přirovnání hrající roli křižníku. Čekali jsme, že doženeme západní země již dva roky po Sametové revoluci, podle všeho se tak stane až pětadvacet, možná třicet let po pádu komunismu, a to nikoliv kvůli Klausově kupónové privatizaci, ale jedině díky Evropské unii.

Jak jsem ale již řekl, z hlediska ekonomického je vliv Evropské unie popsán téměř dokonale a dovolil bych si tvrdit, že téměř sto procent občanů České republiky (tím zbytkem jsou jistě lidé typu Hájka a Jakla) si z tohoto hlediska rok 2004 pochvaluje. Málo toho však bylo popsáno o jednom, možná trošku opomínaném, ale o nic méně důležitém aspektu našeho členství v Evropské unii. Sjednocená Evropa je totiž podle všeho zárukou míru, ať už mezinárodního či sociálního. Více než padesát let panuje v Evropě mír, ať už sociální, politický, ekonomický nebo kulturní. Nikdy v minulosti nebyla Evropa tak bezpečným místem k životu.

Konec válek?

Jenom za první polovinu dvacátého století historikové na evropském kontinentě napočítali přes dvacet válek, ve druhé polovině dvacátého století, kdy se Evropa začala silněji integrovat, již jen pár, většinou na nově vzniklých územích po pádu východního bloku. Důležité je poznamenat, že nikdy v historii spolu nebojovaly dva státy integrované Evropy a to platí i o kandidátských státech. Tento fakt je velmi úzce propojen s tzv. Golden Arches Theory of Conflict Prevention, publikovanou renomovaným redaktorem The New York Times Thomasem Friedmanem v knize The Lexus and the Olive Tree.

Friedman poukazuje na skutečnost, že dva státy, které mají na svém území fungující síť rychlého občerstvení McDonald’s, spolu nikdy nevedly válku. Samozřejmě i tato teorie má výjimky, například konflikt mezi Severoatlantickou aliancí a Srbskem v roce 1999 do této statistiky nelze zahrnout, neboť NATO není formálně státem. Licitování na detailech však není namístě, důležité je tvrzení, že prosperující a stabilní státy, které vytvářejí do určité míry konzumní společnost, mají mezi sebou díky propojení trhu natolik silné vazby, že je pro ně jakákoliv hrozba konfliktu už od počátku nevýhodná.

Evropa se během posledního tisíciletí tvářila jako nejpokrokovější kontinent, ale snažila se neustále zotročit nově objevená území a dosáhnout světové hegemonie. Mezitím probíhala na samotném kontinentě jedna válka za druhou, přičemž každá byla s novými objevy na poli vojenské techniky ještě o něco brutálnější, než ta předchozí. Obchod mezi jednotlivými státy byl cíleně bojkotován, platba za clo existovala jak v rovině mezistátní, tak dokonce i meziměstské. Svoboda a demokracie byly pojmy, které většina obyvatel středověkých a novověkých států nikdy nezaslechla. Neexistovala jakákoliv forma práv volebních a sociálních, dělnictvo bylo dokonce v devatenáctém století udržováno na hranici hladu. Ačkoliv by si objem mezinárodního obchodu v roce 1914 nezadal se sedmdesátými lety dvacátého století, izolace a oddělenost jednotlivých států s naprosto protichůdnými zájmy a imperialistickými choutkami vedla k sérii brutálních konfliktů, mezi kterými vynikají obě světové války. Oddělenost jednotlivých národů, nacionalistické vášně dmýchané extremisty, pro které byla svoboda jenom nástrojem k uchopení moci, války a násilí, to všechno je Evropa minulosti.

Válka jako hrozba pro stabilitu
Ve své knize O válce píše pruský teoretik a vojevůdce Carl von Clausewitz, že válka je pouhým pokračováním politiky, soubojem vůlí. Válka je podle něj nejúčinnějším prostředkem, kterým je možné protivníka porazit nejen vojensky, ale i ekonomicky. V moderním světě vidíme na příkladech Spojených států a ostatních zemí, které se rozhodly řešit rozpory vojenskou cestou, že ekonomický dopad konfliktů je drtivý. Propad dolaru a prohlubující se zadluženost amerického státního systému je dána především astronomickými náklady na vedení války v Iráku a Afghánistánu, což znamená, že z pohledu ekonomického je válka pro národ katastrofou (jistě, světlou výjimkou budiž zapojení Spojených států do druhé světové války).

Evropská unie propojením trhů dříve znepřátelených států dokázala, že zájem ekonomický je nadřazen státnímu zájmu. Nelze zapomenout na staletí trvající konflikty mezi Anglií a Francií – díky evropské integraci jsou nyní tyto státy ekonomickými a vojenskými spojenci. Jakákoliv hrozba konfliktu hrozí ve ztrátu ekonomických záruk a vazeb, které se dnes počítají ve stamiliardách dolarů.

Sociální a kulturní mír
Většina konfliktů mezi evropskými státy byla v minulosti zapříčiněna rozdíly v sociální pokrokovosti a etnicko-kulturní tradici. Tradičně militaristické státy pohlcovaly své mírumilovnější sousedy, vznikaly teorie o nadřazených a podřazených národech a rasách. Kultura jednoho národa byla považována za hodnotnější než ostatní. Evropská unie svým konceptem společné evropské tradice tyto potenciální (a v drtivé většině imaginární) rozdíly stírá. Rozdělení evropské tradice mezi desítky a stovky malých států vedlo v minulosti k separaci, která z hlediska pokroku zapříčinila zpomalování progrese a zaostávání za neevropskými státy. Propojení tradic a sociálních systému evropských zemí vede k jednotnějšímu vystupování Evropy jako sjednoceného kontinentu a jedině to dokáže zajistit konkurenceschopnost s ostatními superstáty a kontinenty.

Sociální model Evropské unie zajišťuje v dlouhodobém měřítku prosperitu, protože jedině zdravé a vzdělané obyvatelstvo dokáže zajistit růst ekonomiky v delším horizontu. Právě západoevropský sociální model zajistil ochranu před revolucemi a extremismem z dlouhodobějšího hlediska. Cílem Evropské unie musí být tento model udržet a dále rozvíjet v podmínkách 21. století. Faktem je, že nikdy Evropa neprosperovala tak, jako tomu je v současné době, době míru a bezpečí.

Sjednocená Evropa je bohatstvím Evropanů
Z výše uvedených skutečností se jeví jako nevyhnutelná hlubší integrace států EU, kterou zajišťují smlouvy podobné té tzv. „Lisabonské“. Nepovede to, navzdory tvrzení euroskeptiků, k růstu byrokracie a nastolení zelené, ani jakékoliv jiné totality. Povede to k prohlubování spolupráce a ekonomickému růstu.

Nejdůležitější ale je skutečnost, že Evropa bude i nadále místem klidu a míru. A toho si musíme vážit.