Je dobrým krokem usmíření se s komunisty?

Prezident Klaus před nedávnem prohlásil, že je proti komunismu, nikoliv však proti KSČM. Před kontroverzními prezidentskými volbami si tak rýpnul do citlivého místa polistopadové společnosti. Československá politická špička nevyužila záhy po pádu totalitního režimu šanci na jakékoliv vypořádání se s komunistickou stranou. Podle pana prezidenta je každý pokus o reparát v současné chvíli spíše k smíchu. Dovolím si také se k tématu skromně vyjádřit.

Samozřejmě jde o něco překvapivého a nečekaného, přesto výrok druhého prezidenta samostatné České republiky shrnuje něco, co krystalizuje už několik let. Když spáchal v květnu 1990 jeden z čelních představitelů odstoupivšího režimu Antonín Kapek sebevraždu, pro mnohé tím končilo vypořádání se starými pořádky. Komunistická strana nebyla přinucena k přejmenování, natož pak odvolání svého vpravdě zločinného učení a omluvení se za zločiny, které spáchala původní KSČ během čtyřiceti let poroby českého národa. Odstrkovaná a tiše tolerovaná byla pak v parlamentu rudá strana od prvopočátků české demokracie.

Jistě, jak vliv komunistů v parlamentu sílil, ale i oslaboval (pro upřesnění, KSČM získala ve volbách roku 1990 celých 13 % hlasů, roku 1992 14 %, roku 1996 10 %, 1998 11 %, 2002 18 % a nakonec při posledních volbách roku 2006 12 %), vzrůstal v české společnosti strach z návratu předlistopadových pořádků. Ostatní strany přijímaly různé rezoluce, které zakazovaly koalice s komunisty a byla proti nim, více či méně úspěšně, praktikována politika ignorace. V letech devadesátých je to jev pochopitelný, křivdy, které byly na českém národě spáchány, nebudou jen tak zapomenuty. Přesto poslední výrok prezidenta Klause vítám.

Proč?

Už před remízovými loňskými volbami spolupracovala sociální demokracie s komunisty při hlasování o některých, povětšinou marginálních, tj. méně důležitých zákonech. Vypadalo to na pohled nechutně, ale musíme si uvědomit, že komunisté mají levicové vidění světa a je relativně dost témat, ve kterých se shodnou se socialisty stejně tak, jako by se (teoreticky) mohla shodnout ODS s kupříkladu některými ultrakonzervativními stranami. Známé chilské přirovnání říká, že ten, kdo si takříkajíc "natáhne kalhoty", je člověk činu. Tím v současné situaci bezesporu je Václav Klaus, který všem nekomunistickým politikům konečně umožní vyklouznot z marastu pokrytectví, kdy navenek souhlasili s tím, že komunisté jsou zločinci, ale v zákulisí je brali jako nedílnou součást parlamentní džungle.

Nyní se otevírá komunistům cesta k reformaci, kdy se může KSČM oprostit od minulosti (alespoň slovně, proboha!) a stát se plnohodnotnou parlamentní stranou 21. století, se kterou můžeme nesouhlasit, ale musíme ji akceptovat. Moskva již není centrum loutkového divadla, v nás neduní vděčnost komunistům za osvobození a gulagy jsou snad už překonané. Domnívám se, že bychom neměli odpouštět, ani zapomínat. Měli bychom ale dbát na korektnost v přístupu ke KSČM. Vždyť se už nejspíš blíží chvíle, kdy budou komunisté participovat ve vládě. Bojíte se toho? I já se bojím. Ale zároveň cítím naději, že tím skončí doba kocoviny a my se vydáme po cestě demokratické politické scény 21. století.

Vážený pan prezident u mě v tomto případě jednoznačně zabodoval. A co na tom, že nejspíš nejde o výsledek zralé politické a státnické úvahy, ale o pragmatický krok s cílem dosáhnout úspěchu u komunistů, kteří drží důležité hlasovací právo v prezidentské volbě.